Expedice zimní Snežka 2021

Delší dobu jsem měl v hlavě, vyjít si na náš nejvyšší vrchol Sněžku. Jenže nebyl bych to já abych to pojal trošku netradičně a nezůstal jen u myšlenek. Svůj nápad jsem s nadšením sdělil svoji přítelkyni Karolíně, zprvu můj nápad tolika nesdílela jak já a myslel jsem si že do této akce se mnou nepůjde a vyrazím sám.

Nicméně jsem se mílil, Kája to vzala s nadšením a že rozhodně do toho půjde se mnou. Doma to začalo oblékáním termo oblečením, kterého jsme měli dostatek a mysleli jsme si že jsme připraveni i na tu nejextrémnější arktickou zimu. Netrvalo dlouho a vyjeli jsme z Vamberka, kde jsme tou dobou ještě bydleli, cesta nebyla alespoň tak dlouhá jako ze západních čech. Do Pece pod Sněžkou jsme dojeli někdy kolem jedné hodiny odpoledne, všude byli hromady sněhu, parkoviště prázdné, jen náš kiouš a dva zahraniční vozy našich německých sousedů. 

Super, řekl jsem si. Nikde nebude ani noha a celou tuhle obrovskou horu budeme mít sami pro sebe. Jelikož už bylo odpoledne tak jsme zvolili variantu lanovou dráhou se nechat vyvést na Růžovou horu a odtud se "projít" až na vrchol. Informační tabule pod lanovkou nám sdělovala že v našem cíli je teplota -9 stupňů Celsia a vítr 90km/h. Kdo by nechtěl zažít takový fičák říkal jsem si o to víc jsem se těšil, až vstaneme na vrcholku  jako kdysi Edmund Hillary a nepálský Šerpa Tenzing Norgay když vystoupali na Mt. Everest. Já vím že porovnávat Everest se Sněžkou není na místě, cítil jsem se ale podobně jako tihle dva pánové dobyvatelé. 

Na Sněžce jsem byl několikrát ale nikdy ne v zimě. Plný nadšení a odvahy jsme vyšli ze stanice lanovky, první krok z betonu do údajného chodníčku jsme se rázem propadli o 40 centimetrů. Bude to mazec, pomyslel jsem si ale o to víc mně to bavilo, bylo to něco nového, neobjeveného. A tak jsme vyrazili, místy byla vyšlapaná cestička ale i tak jsme končili minimálně 20 centimetrů zabořeni ve sněhu, byl to skvělý trénink stehen a lýtek. 

Nad Růžovohorským sedlem jsme si dali menší přestávku, s tím že uvidíme nějaká horská panoramata. Bohužel počasí nám celý den nepřálo, vítr o rychlosti 80km/h mraky se nad námi honily, jakoby si dávali závody kdo z nich bude rychlejší ale ani to nás nezastavilo. nyní nás čekaly "pověstné" schody. Pamatuji si,  že z této strany když jsem chodil tak byli poměrně vysoké. Dnes ale ani nevím že jsme po nějakých schodech šli, nebýt podél stezky omrzlé řetězy tak je to cesta jako každá jiný v těchto podmínkách. 

Hurááá, jsme na vrcholu, vítr se tu prohání ještě rychleji než cestou sem, viditelnost je na 15 metrů, kaple svatého Vavřince je sotva vidět. 

Dáváme rychlí čaj z termosky, snažíme si udělat pár společných fotek u cedule Sněžka, nicméně v tom vichru to není nic příjemného, prsty rychle omrzají, nehledě nato že pověstná cedulka je zmrzlá a zafoukaná sněhem. Ale ani to nám náladu nekazí, smějeme se sami sobě jak jsme omrzlí, utahaní ale šťastní. Cesta dolů už byla procházka růžovým sadem ale nějaké ty saně bych tady klidně vyzkoušel. Škoda že nám nevyšlo počasí podle našich představ ale to jsou prostě hory a patří to k ním. 

Děkuji ti Krakonoši že si nám dopřál takový zážitek, příště až se u tebe v revíru zastavíme, tak už nás bude o jednoho víc.